Slavit, či neslavit – slavit!

Ten-jehož-jméno-je-blivno-vyslovit na Hradě za měsíc končí. Je pravděpodobné, že bude škodit dál, dokud ho nevyženou na Bahamy občansko-právní žaloby obětí amnestie. To už ale nebude taková mezinárodní ostuda a nebude to mít takový dopad na zdejší morální klima. Nabízí se otázka, zda slavit, nebo neslavit, když už dnes víme, kdo ho má vystřídat. Názory se mohou různit, ale já hlasuji pro slavení.

Před deseti lety při volbě prezidenta proti sobě stáli Ten-jehož-jméno-je-blivno-vyslovit a Miloš Zeman. Tehdy vybírali prezidenta poslanci, ale kdybych byl nucen volit já, asi bych s pochopením vzpomněl na chudáka Sofii a potom zahanbeně vhodil do urny lístek prvního z nich. Vzpomínky na Bamberk a Olovo byly ještě příliš čerstvé. Dnes je jasné, že by to byla volba, které bych litoval. Za posledních 10 let jsme byli odstrkáni ze středu Evropské unie pořádný kus cesty na její východní okraj. Vidina právního státu se opět začala ztrácet v nedohlednu a probouzející se povědomí o tom, že některé věci není slušné dělat, ani když jsou snad v souladu se zákonem, dostalo tolik ran, že je téměř zázrak, že se ještě stále pokouší vstávat z podlahy ringu. Před 10 lety nám přátelé v zahraničí uznale a někdy i závistivě poklepávali na rameno. Dnes je na své češství hrdý jen člověk, který nečte noviny (Blesk se nepočítá), nebo tupý nácek (je jedno, jestli řediteluje gymnáziu nebo na Staromáku huláká „kdo neskáče, není Čech“). Říká se, že by se neměla přeceňovat úloha osobnosti v dějinách. V současném světě, kde se už dávno prolnula virtualita s realitou, to už neplatí – to jak pociťujeme, že se nám daří, není určeno tím, v jaké kondici jsou technicky naše banky a naše ekonomika. Daleko spíše, to, jak pociťujeme, že se nám daří, určuje, v jaké kondici bude zítra naše ekonomika. Jestliže se stydíme za svého prezidenta, jestliže každodenně sledujeme, že říká, že jedna a jedna jsou tři, a co je bílé, je vlastně černé, a navíc vidíme, kolik lidí je ochotných jeho lži radostně papouškovat a tvořivě naplňovat, přechází nás chuť nejen cokoli smysluplného podnikat, ale i žít – minimálně v tomhle jinak strašně krásném koutě světa. Je depresivní, když „na rohu ulice vrah o morálce káže“. Je ještě mnohem depresivnější, když se něco podobného děje v rámci novoročního projevu prezidenta republiky.

Můžeme se těšit z toho, že Ten-jehož-jméno-je-blivno-vyslovit zmizí z Hradu, a na jeho místo nastoupí Miloš Zeman? Ano. Pochopitelně, lepší by bylo, kdyby na jeho místo nastoupil kdokoli jiný z prezidentských kandidátů (dobrá, s výjimkou paní Bobošíkové). Je ale zřejmé, že jakákoli změna může být leda k lepšímu. Už proto, že horším způsobem, než jak to udělal jeho předchůdce, pravomoci a privilegia prezidenta republiky asi zneužít nelze. Legalizací miliardového majetku získaného trestnou činností během nejhorších polistopadových kauz byla laťka nastavena příliš vysoko. Že by Zeman, byť se Šloufem v zádech, využil své imunity k tomu, aby nasypal kyanid do nádrže podolské vodárny, dosti pochybuji (i když připouštím, že by Petra Buzková se mnou v tomto bodě nemusela souhlasit).  Více poplivat principy právního státu, zesměšnit nás a zdiskreditovat v očích celého civilizovaného světa taky asi nepůjde. Zeman sice může pokračovat v trendu rehabilitace pohrobků komunistických zločinců, nejšpinavější práci však za něj už stejně udělal Ten-jehož-jméno-je-blivno-vyslovit. Může krást propisky a může se třeba navíc zpíjet do němoty a kouřit jako sentinel – svého předchůdce nejspíš stejně netrumfne. A něco vám prozradím, i když vím, že se mé naivitě můžete vysmát: nemyslím, že to všechno udělá. Za ty roky v exilu na Vysočině nejspíš přeci jenom zkusil obejmout nějaký strom, když nic jiného, tak pro fotografa, nebo alespoň očima. A stromy jsou potvory – občas něco člověku do ucha zašeptají, i když třeba nechce…

Takže, v pátek 8. března si s přáteli nalijte skleničku dobrého vína, vy, kdo jste akčnější, odpalte večer za domem pár kousků zábavní pyrotechniky, co vám zbyly ze Silvestra (pozor, v Praze musíte na náplavku nebo k potoku – mimo území spadající pod povodí Vltavy se to na většině míst nesmí). A druhý den nechte doma ve skříni své černé, šedivé, hnědé a tmavě fialové kabáty a bundy, ve kterých už čtyři roky úspěšně sadomasochisticky šíříte všeobecný pesimismus, a oblečte si konečně něco veselejšího. Třeba bílá je barva naděje. Já za sebe slibuju, že se celý den budu usmívat, i kdyby mně měla huba zdřevěnět.

Kdo na závěr očekává tradiční pozvání do pokusu, tak ten se tentokrát nedočká. I když… Pozvánka z blogu „O sviních a lidech, aneb Škodím dobře, škodím rád“ stále platí.

Facebook Comments